To, že na Metalopoli stále nemáme recenzi tohoto zásadního díla nastupujícího trendu v kytarové hudbě, považuji za chybu, kterou rád tímto článkem napravím. Kapela, jež je plně pod palcem vynikajícího instrumentalisty Tosina Abasiho z dnes již mrtvých REFLUX, svým debutem solidně zatřásla světem moderní a progresivní tvrdé hudby a zadělala si na statut kultu ve svém subžánru. Ryze instrumentální formace, jejíž základ tvoří dvě osmistrunné kytary a bicí, je obohacena o spoustu dalších, méně slyšitelných detailů, které však mají lví podíl na tom, jak skvěle „Animals As Leaders“ jako celek působí.

Tosin Abasi svoji tvorbu opírá o mistry progresivní kytary a dá se říci, že v jeho tvorbě uslyšíte jak kořeny zavrtané hluboko do rockové klasiky, tak také ty nejmladší guru, kteří vzývají nepravidelné zasekávání osmistrunných harf. Proto se na tomto albu setkáme nejen s místy, která jakoby vypadla z jazzrockové přehrávky, ale i s funkčními lámanými zuby, majícími blízko k žárově vzdáleně spřízněným PERIPHERY, jejichž Misha „Bulb“ Mansoor má mimochodem silný podíl na rytmice tohoto alba.

Krom rozdováděných tapovaných ekvilibristik, které občas působí i tanečním dojmem, nejsou opomenuti ani velikáni rockové kytary a místy deska působí jako poklona mnoha velkým kytaristům, kterou chtěl Tosin na svém debutu vystřihnout. Všechny reflektory celého alba jsou však upřeny hlavně na instrumentální um hlavního protagonisty, kterému je podřízeno vše. Dobrou zprávou je i fakt, že se ANIMALS AS LEADERS nesnaží zavděčit jen jiným hudebníkům či fajnšmekrům a příznivcům kytarových složitostí, ale vychází vstříc i běžným posluchačům, kteří si nepotrpí na strunné masturbátory. Krom kytar album lehce nabírá i elektronické prvky a sem tam jsou postřehnutelné také roztrhané cáry klávesových mlh, lehce poletující nad některými aranžemi.

Celý debut na mě působí jako hledání průniku mezi dvěma světy. Prvním z nich je chladný instrumentální perfekcionalismus a druhým naopak pocitová stránka věci. „Animals As Leaders“ se snaží být emotivní a současně nabízí instrumentálně složitou koncepci, která je široká co do záběru, ale nepůsobí rozháraně. Musím uznat, že tento záměr se Tosinovi povedl více než dobře. Mrzí mě snad jediná věc, a sice ta, že pozornosti, upínající se na kytary, se nedostalo bicím a rytmice. Je to však jen drobné smítko na albu, které se mi nestihlo ani po roce a půl celkem intenzivního konzumování přejíst.